Turecko 2: Istanbul

Nový rok začal, máme tu ušmudlaný šedivý leden – nic co by člověka nakoplo (nebo jo?). Pojďme si ho trochu prozářit – třeba další sadou barviček z Turecka, konkrétně z Istanbulu!

Jak bych popsala Istanbul jedním slovem? Obrovský. Myslím, že ve větším městě jsem doposud nebyla (nebo možná ano – Káhira by jej trumfnout mohla, ale tam jsem nebyla sama). Když jsem se asi tak 6 hodin před odjezdem správně informovala, kolik má zhruba obyvatel (něco přes 13.5 milionů), trochu mi zatrnulo. Přece jen, proti tomuto rozměru se Praha jeví jako vesnička.

(Všechny fotky jsou rozklikávací, měly by se vám ukázat o kousek větší než jsou.)

DOPRAVA

Letecky se dá do Istanbulu dostat dvěma způsoby: na evropskou část na letiště Atatürk nebo na asijský břeh na letiště Sabiha Gökçen. V každém případě je fajn si předem nastudovat způsob, jak se z letiště dostat v rámci města tam, kam potřebuju. Z obou letišť to lze pochopitelně taxíkem (což je dražší), ale i městskou (což je levnější, ovšem dost komplikované). Já na radu Nikoly zvolila letištní autobusy společnosti Havataş– do centra na Taksim to z Atatürka stojí 10 TL a je to se vším komfortem. Z centra už mě vedla Nikča.

Druhá, nehistorická strana Istanbulu – líbí se vám? (1) Mrakodrap Sapphire na 4. Leventu, s obchodním centrem v zázemí, údajně nejvyšší budova Istanbulu, a (2) další mrakodrapy v obchodní čtvrti kolem stanice metra Levent

Městská hromadná doprava je věc, která mě v Istanbulu nepřestala udivovat od počátku až do samého konce, vlastně i teď mnohé nechápu. Je především hrozně komplikovaná. Na plánku naleznete mnoho linek metra, nicméně metro, jak ho známe my, tvoří jen malou část (celou 1 linku). Zbytek jsou nadzemky, připomínající naše tramvaje. Pak tramvaje samotné. Pak dvě podzemní funikuláry, každá o dvou stanicích – výchozí a konečné. A pak neuvěřitelné množství autobusů s ještě neuvěřitelnějším značením; zřejmě je v tom nějaký systém, ten jsem za ten jeden týden neodhalila – jsou značeny jak čísly (dvoj- a trojmístnými), tak písmeny (jedním či dvěma), vždy v kombinaci. Velké množství z nich vyjíždí právě z Taksimu a rozjíždí se do všech koutů města. V okrajových částech krom klasických autobusů slouží i tzv. dolmuše (dolmuş), což jsou vlastně mikrobusy na mávnutí. Všude se platí a systém mi přijde extrémně nevýhodný. Skoro nijak totiž nezvýhodňuje předplatitele – funguje to tak, že na kartu (á la opencard) si jednotlivě nabíjíte kredit. Z kreditu se vám odečítají částky při každém vlezu do metra/tram/busu a při každém přestupu. Přestupy se sice exponenciálně snižují (první vstup 2 TL, první přestup za 1.25 TL, druhý přestup za 0.89 TL, dál nevím), ale pořád zkrátka platíte za každou jednu jízdu. Časové kupony neexistují. Já osobně bych z toho byla nešťastná; u nás jezdím, jak je mi libo a jak právě potřebuju, zatímco v Istanbulu bych musela vážit každou jízdu a její (ne)potřebnost. A neošulíte to – všude jsou totiž turnikety a u nich hlídači. Na nádraží u busů pak mají hlídací dědky :D

Pár solitérů: kořesťanský kostel na Istiklal Caddesi (1), hlavní brána do Grand Bazaaru (2), brána k Istanbulské Univerzitě (3), podloubí v Grand Bazaaru (4)

Pokud jde o metro – využívala jsem tu jednu linku vedoucí z Taksimu do východní části města. Metro je to krásné, nové (otevřené asi v r. 2003), prostorné. V tunelech je cítit zvláštní pach, jakoby vlhkost smíšená se rzí či spíše jako když se svařují kovy. Po pár dnech si zvyknete, ze začátku mi to příjemné nebylo. Oceňuju také hlášení a informační nápisy ve vozech jak v turečtině, tak v angličtině – cizinec se tak může lehko orientovat. Co jsem nepochopila je, do jaké hloubky to metro stavěli. Standard jsou 3 úrovně eskalátorů (a už po prvním nechytáte signál na mobil, ač stále dohlédnete na úroveň chodníku an a nebe!), na konečné stanici Hacıosman jsem napočítala dokonce 7. Nechápu. Ta hloubka a rovněž dlouhatánské chodby mě poněkud děsily. Má pro to někdo racionální vysvětlení? Na druhé straně mě těšilo, jak bylo všude čisto, místo, světlo, výzdoba (obrázky na stěnách z barevných dlaždic a mozaiky, to potěší! Chtěla jsem fotit, ale netroufla jsem si), případně třeba volně přístupné galerie v některých mezipatrech stanice. Metro navíc staví ve stanicích vždy v přesně vymezených místech, takže si jednoduše stoupnete na čáru na nástupišti a jste přímo přede dveřmi -> šance usadit se :-D

Jedno z mnoha istanbulských zátiší, které mě zaujaly; zároveň nemohl nezaujmout potápějící se člunek – jako kdyby vyjadřoval názor Turků na EU (což se nám později potvrdilo jako pravdivé)

A v čem tedy spočívá ta komplikovanost? Inu, asi takhle: v Praze si mohu vybírat, zda se někam dostanu metrem, tramvají či kombinací těchto dvou a s užitím různých linek. V Istanbulu nikoliv – zde berete, co je. Takže např. jediná cesta z místa Nikolina bydliště na letiště sestávala celkem ze 3 přestupů a dané kombinace metra a tramvaje. Žádná volba. Zrovna tak na hlavní autobusové nádraží vedla jedna jediná linka autobusu. Úsměvná jsou třeba i jednostaniční napojení „vedlejších“ linek na některou z hlavních stanic metra (kuk na plánek – třeba do Şişhane nebo Seyrantepe). Upřímně nechápu, jak s tím může velkoměsto jako Istanbul fungovat; inu, evidentně může, já jsem možná jen příliš zhýčkaná pražskou MHD a teprve po téhle zkušenosti ji plně doceňuju a zcela chápu tvrzení, že PID je jeden z nejlépe organizovaných systémů městské dopravy na světě. Osobně si tipuju, že Turci začnou istanbulskou MHD více řešit ve chvíli, kdy si uvědomí, kolik času ze svých životů ztrácejí v dopravních zácpách v autech. To je totiž rovněž něco neuvěřitelného. Nadáváte na zácpy v Praze? Dejte si na pár dní Istanbul a budete pražské dopravní situaci blahořečit.

Kam byste šli na návštěvu raději?

Když tedy jakž-takž uchopíte pohyb po Istanbulu, můžete se začít rozhlížet.

NÁKUPY

Pro koupěchtivé mám pár tipů, ač jsem v minulém článku tvrdila, že na nakupování to velké terno není. V každém případě doporučuju ulici İstiklal Caddesi vedoucí z Taksimu dolů až ke Galatské věži (tedy na dohled od Bosporského průlivu a tzv. Zlatého rohu). Připodobnila bych ji k pražské ulici Na Příkopech, ale mnohem, mnohem delší a plnější. Všude stánky s kaštany a s pečivem, všude obchůdky s jídlem, tureckými fast-foody a cukrárny a všude spousta obchodů s oblečením, botami atd. Je tam v horní části i jeden obchoďák, kde najdete i luxusnější značky (okukovala jsem tam třebas kabelky Michael Kors, stály kolem 500 TL, což se mi zdá jako fajn cena). Tam si lze dojít i bezplatně na toalety (a moc pěkné toalety!). Středem ulice jezdí historická tramvaj; komu přijde ulice dlouhá (zvlášť zezdola po celodenním chození), může využít ji anebo funikuláru v podzemí. Druhý tip, kam se vypravit na nákupy, je v obchodní čtvrti Etiler u stanice metra Levent – konkrétně třeba Akmerkez Mall, což je veliký obchoďák se spoustou pater a množstvím obchodů, opět včetně designerských a návrhářských značek. Tam jsem se vypravila kvůli nákupu koženého zboží, jak se radilo v jednom průvodci; tahle zkušenost (plus pár dalších) mě naučila nevěřit průvodcům resp. vykašlat se na ně, protože co průvodce označoval jako výhodný nákup se ukázalo být nejdražším široko daleko. Lonely Planet hadr, Nikča by mohla vyprávět.

Stará leč funkční tramvaj na Istiklal Caddesi – její dráha končí ve zdi :(

ISTANBUL TURISTICKY

Co se památek a historických turistických must-see/must-visit týče, je toho v Istanbulu spousta. Středobodem je obvykle trojice Modrá Mešita – Hagia Sofia – Topkapı v historickém centru na spodním břehu evropské části Istanbulu. Z těchto tří sousedících staveb jsem osobně navštívila jenom Mešitu, kde se neplatí vstup. Přišlo mi totiž celkem dost platit u zbylých dvou vždy 25 TL, když to navíc dle referencí zas za tolik nestojí (turisti-nadšenci mi zřejmě budou oponovat); peníze jsem navíc chtěla vynaložit účelněji na nákladnější výlety, o nichž bude řeč příště. Faktem je, že turistů bylo i na konci listopadu všude davy, což mě také trochu odradilo. Detto bych mohla říct o paláci Dolmabahce, odkud mě zrazovala naopak kamarádka Tigra – palác je totiž vystavěn v evropském stylu, takže nic, co bychom neznali z našich hradů a zámků.

Hagia Sofia s fontánou měnící své podsvícení, což bylo zvláště ve tmě opravdu působivé; a ten plácek plný laviček – to bych zavedla i u nás!

“Malá Strana” Istanbulu – rezidence a čajovna podél hradeb pod palácem Topkapi

A “Malá Strana” podruhé – ty baráčky byly rozkošné!

Místo toho jsem si důkladně (lze tohle slovo vůbec použít v souvislosti s bludištěm?) prošla Velký Bazar (Grand Bazaar aka Kapalıçarşı) a Bazar s kořením (Spice Bazaar alias Mısır Çarşısı). To byly teprve zážitky! Veskrze všude to samé: opakovaly se stánky s šálami, kabelkami, obleky, koberci, lampami a keramikou (v případě Velkého Bazaru) a bezspočet koření, čajů, mýdel a rovněž sýrů, oliv, sladkostí, sušených plodů a čerstvých mořských ryb a potvor na Spice Bazaaru. Dokonalé místo nejen na koukání a focení, ale rovněž na vůně a ochutnávání, na smlouvání a poklábosení. Obchodníci klábosí hrozně rádi, opět se řeč točí kolem vaší národnosti a českých fotbalistů. Smlouvání je skoro povinnost. Nikče jejich urputnost zaujmout kolemjdoucí a prodat jim něco přijde neskutečně otravná a já to chápu, na druhou stranu jsem s tím počítala a vím, že to tak prostě mají, takže jsem si to v podstatě i užila a od nakupování mě to neodrazuje; a i to smlouvání je nakonec fajn. Je fajn začít na polovině ceny a pak po kousíčkách přidávat, než obchodník kývne. Spokojenost z uzavřeného obchodu vyplyne pak pro obě strany ;-) Nicméně je fajn si někde vyžádat mapku Velkého Bazaru, lze v něm velmi snadno zbloudit. Myslím si, že mám poměrně dobrý orientační smysl, ale v pozdějším odpoledni, kdy se už dostavila únava, jsem občas ztratila ponětí o tom, kudy jsem do komplexu mnoha pravoúhlých uliček vlezla. Naštěstí sem-tam potkáte nad sebou tabuli se směrovkami do ulic venku za zdmi Bazaru a také směrovky k číslovaným branám (je jich celkem 17 a v 7 večer se pravidelně zavírají). Západními branami vyjdete k Istanbulské Univerzitě, na východ do čtvrti s plesovými a jinými šaty (viz obrázek v 1. článku), severně je to nejkratší cesta ke Spice Bazaaru. Ten je podstatně menší (takže bloudit nebudete), ale neméně zajímavý.

Grand Bazaar: koberce (2) jsou samozřejmostí, mě zaujaly především barevné vyšívané botky, kozačky (1) i “kedsky” (3)

Grand Bazaar podruhé: spousta krásných lampiček (1) a keramiky (2)

Pár obrázků ze Spice Bazaaru: mnoho druhů koření (1), úžasně voňavá mýdla s netradičními parfemacemi (2, 3), nespočet druhů čajů (4)

Za návštěvu nejspíš stojí i již zmíněná Galatská věž. Vstup tam je 12 TL, což není tolik a výhled je jistě pěkný; mě od ní odradil super-turismus v podobě výtahu až nahoru a absence schodů. Kruci, když už jdu na vyhlídku, tak si ji chci i sama vystoupat, a ne se nechat vyvézt! No, takže nic. Ale to nevadí; samotné okolí je na koukání moc pěkné. Nepříliš široké pestré uličky, plné cizinců i domácích, koček, obchůdku s nejrůznějším zbožím a takové nějaké pohody, která mě prostě donutila nespěchat a vážně se jen procházet a koukat kolem sebe. Na procházení je ovšem výborný i Gülhane Parkı (park Gülhane) přímo pod palácem Topkapı. Je moc krásný, se spoustou laviček, vysokých stromů (platany!), dětským hřištěm, kaskádou jezírek, moderních a čistých veřejných toalet a HLAVNĚ – v korunách vám nad hlavou létají PAPOUŠCI! Vážně. Krásní, zelení s akcenty jiných barev a křičící, ale je to zkrátka zážitek. Byla jsem z nich úplně unešená. Z parku se dá projít k paláci skrz „Malou Stranu“, jak jsem si to familiárně nazvala, se spoustou krásných domů a útulných, leč drahých open-air čajoven. Mrzí mě, že jsem nezvládla kouknout do Cisteren aneb podzemních zásobáren vody (více zde nebo zde); celkem je jich 70, tuším že zpřístupněná bude jen část z nich. Z fotek přátel vypadala ta místa nesmírně zajímavě a tajemně, ale nějak mi na ně nezbyl čas.

Netradiční výhled na Galatskou věž zz parku Gülhane a jedno z jezírek v parku

Co ještě zmínit, co stojí za vidění? Tak třeba staré vlakové nádraží Sirkeci Garı, které se nachází vedle parku Gülhane. Je to nádraží, kde končil svou trasu Orient Expres. Nádražíčko je to malé, leč moc pěkné, klidné, s nádechem nostalgie. Je tam také jedna místnost, kterou nazývají muzeum Orient Expresu – tak to pro mě ale bylo velké zklamání, nenašla jsem tam nic zajímavého krom dvou modelů vláčků a páru velkých nádražních hodin. Pak spousta dalších rekvizit a smlouvy (či jejich kopie?) o železničním propojení Turecka s Evropou z 2. poloviny 19. století. Vstup do muzea (chce se mi užít uvozovek u slova muzea) je zdarma, ale není tam moc co vidět. To si raději obejděte o pár mešit (na mapě jako camii) navíc; je jich všude dost a jsou všechny krásné: kromě Modré mešity i třeba Princova, Süleymanova, Tulipánová, Nová… prošla jsem jen pár z nich, ale líbilo se mi v každé. Jen je fajn překrýt si něčím vlasy; po cizinkách se to sice striktně nevyžaduje, ale trocha úcty neuškodí a tolik mě to neobtěžuje, takže jsem to vyřešila kapucí na bundě. Sundávání bot je automatické, jsou k tomu u vchodu igelitové tašky.

Nádraží Sirkeci Gari – je velmi klidné, s nádechem nostalgie a krásnými vitrážemi. I zde potkáte některou z podobizen Atatürka.

Yeni Camii alias Nová Mešita – zrovna jsme stihly modlitbu

Koukám, že po mapě skáču jak luční koník a nemám systém ve vyjmenovávání istanbulských památek. Tak ještě chvilku strpení, prosím. Určitě se pěšky vydáte přes Galatský most. Rušná to pozemní komunikace, z níž lze krásně pozorovat i tu vodní (systém lodí v rámci MHD, kterými se přepravují místní mezi všemi třemi břehy Istanbulu, i výletní parníky pro turisty); po okrajích u zábradlí jeden za druhým vyskládaní rybáři lovící rybky a prodávající je do restaurací v -1.patře mostu, kde se lze také projít a přitom usadit na jídlo s výhledem na moře. Krása! Přímo k samotnému moři je trochu obtížné se dostat, resp. nesmočíte si ani špičku boty – jsou všude vysoké břehy a mola, případně brání po okraji vedoucí železnice (ano, to je ta pro Orient Expres), nebo velké zástavby. Nebo jsem se jen málo snažila. Někoho nejspíš ohromí mrakodrapy dále od centra kolem stanice metra Levent a 4.Levent – líbí se mi, jak se v jednom městě snoubí historie stará tisíce let a moderní doba se vším všudy. Našince také možná potěší křesťanské kostely – pár jich tam je a jsou moc pěkné. Kdo by rád okusil čerstvý výlov z moře (ono se na trzích přímo v centru toho taky moc nedostane, a navíc celkem draze) případně chce jen na chvíli utéct z ruchu velkoměsta, nechť zamíří třeba do Sarıyeru na severu města, kde je podstatně větší klídek a přitom stále dost co vidět – a tam by se mohlo poštěstit i s tím okoupáním nožek v moři.

Galatský most – hodně chytré: nahoře rybáři lovící ryby, dole jedna restaurace vedle druhé :) Čerstvost zaručena!

Dva obrázky ze Sariyeru, zvláště ty baráčky se mi velmi líbily!

JÍDLO A TRHY… A LIDÉ

Jídlo seženete v Istanbulu na každém rohu či spíše častěji, ať už mluvíme o restauracích či fast-food stáncích (viz minulý článek). Pokud si hodláte sami vařit, pak nebude problém si v ulicích v supermarketech nakoupit – spíše ale v širším centru. Čtvrť, kde jsem přebývala (na 4.Leventu), byla krámků s potravinami přímo přeplněná. Navíc pravidelně pořádané trhy (zpravidla jednou týdně) přinášejí širší možnost nákupů hlavně zeleniny a ovoce a ryb, navíc trhy nutí majitele řádných obchodů pro ty konkrétní dny drasticky snižovat ceny :-D Takže je fajn vyčíhnout si ten den konání trhu a nakoupit si.

Krámky přetékající svěžím ovocem a zeleninou najdete v každé ulici; a kočky – nejen ty živé – rovněž i za výlohou :)

Pokud se vám nechce prodírat se davy… ne, to je špatná formulace. Davy jsou totiž naprosto všude. Nelze se jim vyhnout, lze se s tím jen smířit. Já obvykle z davů regulérně šílím a panikařím, nicméně tohle pro mě byla dovolená se vším všudy a já měla času v podstatě dostatek, takže no stress & no press.

Jo a pokud jsem předtím říkala, že Turci chodí upravení a vyvonění a hezky oblečení, pak o obyvatelích Istanbulu to platí dvojnásob.

Modrá mešita – je impozantně veliká a také plná turistů.

Ehm… neříkala jsem, že Istanbul bude kratší? Tak to se trochu nepovedlo. Věřte ale, že kdybyste zažili něco tak nelogického, jako je istanbulská MHD, chápali byste mou chuť to celé detailně vylíčit. A na památky a zajímavosti je Istanbul plný, což lze něco z navštíveného vynechat? ;-)

Verunka

Share and Enjoy