Jak mi tanec změnil život

Říká se, že tanec je jako život:je dobré ho mít naplánovaný, ale  je třeba být připraven i improvizovat. A taky, že tanec nepotřebuje žádný překlad. Nietzche tvrdil: „Nevěřím v boha, který netančí“. Čím déle tancuju, tím více si zpětně uvědomuju, jak mi to změnilo život a že už bych si ho vůbec nedokázala představit bez těchto aktivit. A proč? A proč si myslím, že byste to měli zkusit taky?

IMG_0204

Fotil Besi: http://fotobesi.com/

Je to zkrátka životní styl. Ale vezměme to od počátku. Jak to u mě začalo. Bolela mě záda. Hodně. Sklony k hypermobilitě si s volejbalem moc nerozuměly. Jednostranná zátěž v pubertě.. nic moc výsledek. Skolióza, stlačené nervy, brnění v rukou, bolesti hlavy atd.. A tak jsem začala s tehdy populárním „břišním“ tancem (ten název fakt nenávidím, když už tak „orientální“, prosím). V divokých letech jeho počátku v ČR, kdy učil kdekdo, kdo si koupil jedno DVD a všechno byly děsně akční pohyby vším bez znalosti hudby a kultury. Ale byla to zábava. A člověk se protáhl. Navíc se posílily přesně ty svaly, které jsem potřebovala. A mě to naprosto pohltilo.

IMG_0208

Záda se zlepšovala, já chodila rovněji a asi méně humpolácky. Začala jsem se prostě cítit líp se svou postavou a vším. Tak nějak lehčeji. Hezčeji. Pohyblivěji. A ovladatelněji. Myslím si, že tanec je  jedinečný v tom, že vás donutí koukat do zrcadla („vy jste svůj nejvděčnější divák“ – říkávala Káťa Krejčová – Derouet, když jsem k ní chodila na semináře) a ovládat se. Tělo, výraz, postoj. A zároveň cítit. A chtít být lepší. Vyjadřovat pocity, hudbu, příběh… A makat, aby to bylo jednodušší. Něco, co mi zkrátka posilování nebo jiné aktivity nedají.

IMG_0205

Fotil Besi

Začala jsem se více zajímat o hudbu – u mě to bylo dané žánrem tance, takže přirozeně byly středem zájmu východní rytmy (malfouf, maksoum a všechny ty věci, které se zatraceně špatně počítají, když používáte běžné evropské znalosti z hudební nauky) a zpěvačky. Hledala jsem překlady textů (uvažovala jsem o alespoň začátcích studia arabštiny a nikdy se do toho nedokopala). A koukala po ostatních tanečnicích a vývoji kostýmů. Naučila jsem se lepit kameny, potahovat podprsenky látkou, našívat flitry… a nakonec pořídila šicí stroj. Ano, tak daleko to vedlo:)

První kostým, co jsem ušila celý sama (se strojem:))

První kostým, co jsem ušila celý sama (se strojem:)) Závěrečná party taneční školy Voilá v únoru 2016

Tancovala jsem se skupinou Matahari group (ze soutěže jsem kdysi udělala i článek – zde), poznala spoustu úžasných lidí, naučila se lepit řasy. A zvládat o něco lépe stres na podiu a trému. Improvizovat. Nechat se unášet hudbou. A začala učit. Těch pár hodin týdně, které trávím s kurzistkama je neuvěřitelně osvěžujících. A někdy mám pocit, že o moc smysluplnějších, než sezení v kanclu a celá moje práce. Ten pocit, kdy na začátku semestru holky/ženy (věkově jsou ty skupiny často úplně odlišné) přijdou, stydí se kouknout do zrcadla, jsou ztuhlé, ramena mají někde u hlavy… a když mi po semestru řeknou, že je tolik nebolí záda a já je najednou vidím jak si to všechno užívají a hrbí se míň. To je prostě zázrak. A ten mi pomáhá nezbláznit se z práce:)

IMG_0202

Trénink – v sále, kde učím. A s tejpy na zádech – no jo, to se nevyhne nikomu:)

Díky naší taneční škole (safra, to už je let, co tam učím… jsem tam skoro od založení, webovky tu) jsem poznala opět kupu dalších tanečníků a tanečních stylů. Pochopila, že street dance není jeden, ale je to celý obrovský svět (jako v orientálních tancích, kde máme milion folklórů, dnešní až baletní styl, zlatou éru, fusion…). A zúčastnila se kurzů na protahování se. A vůbec jsem se musela více zajímat o fungování těla – některé týdny jsem trénovala třeba deset hodin. Jo, se sportovci se to možná srovnávat nedá, ale už je to solidní zápřah na neprofesionála. Dalo mi to lepší pochopení svalů, šlach a jak si je chránit, co posílit, co protáhnout…

Na závěrečné párty Voilá 2016 s kurzistkama

Na závěrečné párty Voilá 2016 s kurzistkama

Záda mě bolívají mnohem méně. A když jsem začala zkoušet s přítelem salsu, bylo to mnohem jednodušší. Protože jsem byla naučená s tělem něco dělat. A když se mi vysvětlí, co se po těle chce, prostě to provedu. Jako jo – tak jako latináři tančící salsu budou vždycky vypadat jako latináři, mě tam taky poleze ledasco, ale užiju si to a zatančím si.

Soutěž 2014 v Mladé Boleslavi

Soutěž 2014 v Mladé Boleslavi

Takže co mi to dalo? To, kým jsem. Tanec se prostě stane součástí života, když ho necháte. A myslím, že nejen na profesionální úrovni. Prostě těch pár hodin týdně je schopno vám přebudovat vše. Už jste taky takhle ztraceni? Nebo se na to chystáte?:)

Veronika

Příspěvek byl publikován v rubrice ... a tak dále, Co nás ještě baví, O nás se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

8 komentářů u Jak mi tanec změnil život

  1. Andy Long napsal:

    Taky ztracený :)

  2. Ivet napsal:

    Ja se na to spis chystam – uz jsem s orientem zacala podruhe, bavi me to, ale vykopat se a najit si cas :-) Tak uvidime, snad to tentokrat klapne. Uznavam, ze zada me za to zboznovala :-) A navic je to super, uvolneni i mam pocit, ze delam neco smysluplneho :-)

    • udvouverunek napsal:

      Stačí se do toho dát a vytrvat:) Ale naprosto znám ty problémy s časem – kolik kurzů jsem takhle nedochodila.. učení mě k tomu donutí, to je jednoznačné plus! Veronika

  3. Já jsem na orient chodila rok, a pak toho nechala, protože se moje oblíbená lektorka odstěhovala do jižních Čech. Strašně mě to bavilo, se zády mi to opravdu pomohlo, vyblbla jsem se i zrelaxovala. Ráda bych zas někdy na orient chodila, ale bojím se, že už nenajdu jinou lektorku, kterou bych snesla. Minimálně vím, že nikoho jiného z oné taneční školy bych nesnesla. Já totiž od toho tance chci jen pohyb, improvizaci a rozvoj sebevyjádření, ale už ne prezentaci před publikem, tu mám v práci. Chci tančit jen sama pro sebe, pro radost. Nechci, aby mě někdo nutil vystupovat – obzvlášť u začátečnic mi to připadá fakt hodně trapný, asi jako besídky ve školce. Asi tanec nakonec pro mě nebude…

    • Asi to ani nevkládej. Uvědomila jsem si, proč to tak mám, a jsem jediná divná, nemá to šanci moc nikdo pochopit. Zformulovat do příspěvku mi ale k uvědomění pomohlo, takže dík za impulz :).

    • udvouverunek napsal:

      Někdy pomáhá vše sepsat… ale nepřipadá mi to vůbec nepochopitelné. Myslím, že každý může vnímat tanec jinak a není na tom nic špatného. Někdo zkrátka touží po tom být středem pozornosti, makat a dělá to skoro jen proto (nebo v tom prostě viddí ten cíl), jiný si chce zatančit doma, další se jen pohnout, někdo se uvolnit a dát průchod emocím.. důvodů a přístupů je nespočet a žádný není špatně. Nutit někoho vystupovat je podle mě blbost – ale otázka je co je ještě nucení. Své holky taky popichuju, aby se mnou po semestru na tu párty/do čajovny šly, ale nutit je přece nemůžu. S tou trapností: na jednu stranu jo. „Předvěď co umíš po semestru“ – no pochopitelně nic. Za 12-15 hodin se to člověk prostě nenaučí. Když trénuje k tomu sám doma, tak je to lepší, ale stejně je to poněkud neumělé. Na druhou stranu pokud jsou to kurzisti pro kurzisty, může to motivovat. A proto mám ráda i ty naše každoroční party – holky vidí, že všude je to stejné a nemá cenu se stydět.
      Takže… tanec je pro každého. Jde jen o to najít správný styl/náladu a lektora.
      Veronika

  4. Ivet napsal:

    Zuzko, já (taky) nesnáším se kdekoli předvádět, ale u nás mě k tomu naštěstí nikdo nenutí :-) Moc ráda se jdu podívat, fandit, ale vystupovat ani omylem. Takže sama v tom určitě nejsi :-) Chápu, že spoustu lidí to motivuje, ale mě to fakt nějak neláká. Ale koukat na ty, které to baví, chodím ráda :-)
    Veru, to je zajímavá motivace :-D Já to takhle mám se školou (pedagogika, no. Když se to nenaučím, nebudu to moci tlouci do hlavy těm ubohým dětem :-D)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *